Logo
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
  1. Úvod
  2. Obyvatelé azylu
  3. V našich srdcích
Slide
Slide
Slide
Slide
Slide
Slide
Slide
Slide
Slide

Obyvatelé azylu / V našich srdcích

 

MATÝSEK (* 15. 9. 2014 - 16. 5. 2018)

Nikdy nezapomenu, jak jsem Matýskovi pomáhala na svět. Vůbec jsem nevěděla, jak na to, ale zvládli jsme to a pro mě to navždy bude jeden z nejsilnějších životních momentů. Kde by mě tenkrát napadlo, že o tři a půl roku později mu budu pomáhat odejít. Příliš krátký čas pro tak skvělého kozlíčka. I když vím, že jinde by se nejspíš ani nenarodil, a pokud ano, záhy by skončil jako oběd, nepomáhá to.

 

 

Otylka k nám přišla jako tříměsíční a nikoho by ani nenapadlo, že už může být březí. Byla. Ještě pár týdnů před porodem nám veterinář tvrdil, že to není možné a je jen tlustá. Měli jsme obrovský strach, protože otec Matýska byl zároveň její otec. Kdo ví, jestli právě to nemohla být příčina jeho problémů... Matýsek byl od prvních dnů nejrozmazlovanější mimino, hlavně pro mou maminku. Nosila ho v šátku, chovala na klíně, spávali vedle sebe na lehátku... A on si to vše žádal, i když už z něj byl třicetikilový habán. Otylka navzdory svému mládí byla skvělá máma a kojila ho až do jednoho roku, kdy si sám rozhodl, že už je na mlíčko moc velkej chlap a přestal pít. Tolik jsme se díky nim naučili a až později mi došlo, že tam někde se začala lámat naše cesta z mnohaletého vegetariánství na veganství. Když máte denně před očima důkaz, že mateřská láska je naprosto stejná napříč všemi druhy, že pouto mezi synem a mámou nedělá rozdíly v počtu končetin ani pokrývce těla, začnete se na svět dívat úplně jinak. Matýsek byl prostě zázrak a byl nám souzený, aby nás nasměroval na tu správnou životní cestu. Když měl v roce a půl první močové problémy, považoval je tehdy doktor za zánět a po pár dnech na atb byl zase fit. Až za dalšího půl roku jsme zjistili, že to nebyl zánět, ale první močové kameny, které se mu tehdy ještě podařilo protlačit. Dva týdny před Vánocemi skončilo naše těšení a přípravy na svátky, které máme tak rádi, a začal boj o život. Matýsek ze dne na den lehl, přestal čůrat, bříško se zvětšovalo, bylo jasné, že je zle. Až tehdy jsem pocítila propastný rozdíl mezi veterinární péčí pro tzv. mazlíčky a "užitková" zvířata.

 

Sehnat veterináře, který nebude na kozlíka koukat jako na flák masa a bude respektovat váš vztah k němu a dle toho léčit, je nadlidský výkon. Antibiotika, analgetika a konec. Víc nemá smysl. Náš tehdejší doktor ho týden "léčil" na zácpu, kterou mu prý způsobily větvičky, co mají na okus. Týden jsme do něj podle jeho instrukcí lili olej a projímadla. Samozřejmě k ničemu. Když jsme ho úplně zničení přivezli v neděli večer k němu do ordinace, napíchal pár injekcí a řekl, že víc pro nás neudělá. Neznám horší pocit než bezmoc. Matýsek se horšil a my měli přihlížet, jak trpí a čekat na konec. Volala jsem po všech čertech, dokud jsem nenarazila na doktora ochotného nás vzít. Naložily jsme s mamkou Matýska do auta a jelo se. Hodina cesty, malá ordinace uprostřed města a my přijely s kozlíkem mezi pejsky a kočičky. Pan doktor byl úžasný. Poprvé za celou dobu udělal někdo ultrazvuk, na kterém bylo jasně vidět, že to není žádná zácpa, ale plný močák a v něm kameny. Dostal injekci, po které se mu viditelně ulevilo a hned po příjezdu domů se poprvé vyčůral. Bohužel kámen nevyšel, a tak se začal Matýsek opět horšit. Jediná možnost byla operace, ale do té se doktorovi nechtělo. Celá zoufalá jsem vše psala kamarádce, která pracuje na klinice Zoovet, kam léta jezdím s pejskem a potkánky. A i když kozlík není vůbec jejich obor, hned druhý den nás vzali. Až tady jsme se konečně dočkali péče, jakou bych si představovala pro všechna zvířata bez rozdílu. Vyšetření dopadlo špatně. Močák byl tak plný, že tekutina prosákla do břišní dutiny. Krevní výsledky hrůza. Ledvinové hodnoty zcela mimo tabulky. Nikdo nechápal, že Matýsek ještě žije. Museli jsme se rozhodnout. Buď okamžitá eutanazie nebo zkusit operovat. Naděje umírá poslední a on se stále držel na nohou a měl jiskru v očích. Museli jsme to zkusit. Operace trvala několik hodin, propláchnutí močových cest nestačilo, musela se udělat uretrostomie (zcela nový vývod močové trubice včetně vyústění, poměrně častý zákrok u kocourů).

 

Matýsek operaci přežil, vyhráno však zdaleka nebylo. Přes noc zůstal na klinice a další den jsme si pro něj jeli. Vybaveni hromadou léků jsme si ho přivezli domů, kde jsme mu upravili Ondrův pokojíček, aby byl v klidu a teple. První noc byla strašná, maminka byla stále s ním, ale bylo mu moc zle, nechtěl jíst ani pít. Druhý den začal těžce dýchat, a to už jsem vážně myslela, že je konec. Ale on byl bojovník, nechtěl se vzdát. Znovu na veterinu a kolotoč vyšetření, všechno však vypadalo v pořádku. Poslední šance, necháme ho přes noc na klinice na kapačkách, přidáme další analgetika a pokud se do rána nezlepší, necháme ho odejít. Myslím, že nikdo z nás tehdy už nedoufal, ale Matýsek opět překvapil, začal jíst! Zůstal na kapačkách ještě další den a my jsme si pro něj jeli přesně na Štědrý den. Vyčerpaní psychicky i fyzicky, ale šťastní. Vánoce přece jen byly. Zotavování komplikovaly silné mrazy, které brzy nastaly. Matýskovi domácí prostředí nesvědčilo, chtěl být s ostatními, a hlavně s Otylkou, která ho skvěle motivovala k jídlu. A tak nosil svůj několikavrstvý dekový model a v chlívku se mu večer přitápělo malými kamínky. Nově udělaný vývod mu však stále omrzal a zarůstal. Nakonec zmizel úplně a moč nejspíš odtékala nějakou píštělí, kterou jsme však nikdy nenašli.

 

Zima byla krušná a dlouhá, ale Matýsek to dokázal. Musel dodržovat dietu a my mu několikrát denně omývali a mazali nožičky, protože mu stékající moč rozežírala kůži. To však byla brnkačka v porovnání s tím, co měl za sebou. Na veterině si vysloužil přezdívku nesmrtelný kozel a následující rok jím opravdu byl. Jen na zimu už zůstal choulostivější, a tak se zase večer v chlívku přitápělo a já mu ušila několik kabátků. V lednu letošního roku opět nemohl čůrat, výsledky krve i moči však byly v pořádku. Nikdo netušil, jak to uvnitř vypadá po víc než roce, určitě tam byla spousta srůstů a další neplechy a šance na nápravu byla mizivá. Věděli jsme, že další velkou operací už Matýska trápit nebudeme. Podařilo se nám vychytat kombinaci injekcí, které mu dokázaly při záchvatu ulevit a druhý den byl zase fit. Tušili jsme ale, že jednou přijde den, kdy nezaberou... Poslední měsíce byly náročné hlavně psychicky. Každé ráno jsme chodili do výběhu se strachem, jak mu bude a obrovský kámen spadl ze srdce, když nás přivítal radostným mečením. To byl pak šťastný den. Záchvatů však přibývalo a 15. května přišla ta chvíle, kdy injekce nezabraly. V průběhu noci jsme mu ještě napíchali všechna analgetika, co jsme měli v zásobě, aby co nejméně trpěl a následující ráno jsem ho vyprovodili na další cestu. Byli jsme s ním do poslední chvíle a maminka ho celou dobu držela v náruči.

 

"Odpusť nám, že jsme nedokázali udělat víc. Nikdy nezapomeneme, Matýsku.
Vím, že na nás dohlížíš.
Děkujeme za vše."

 

Kontakty

  

azyl@stastnyzverinec.cz

+420 608 540 011

Homyle 42
Boharyně, 503 15

 

 

Organizace
Šťastný Zvěřinec, z.s.
 
IČO: 07495749
       
Transparentní účet:
2201512482/2010
 
Spisová značka:
L 12729/KSHK
Krajský soud v Hradci Králové
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz